Pověst o Šemíkovi

Chtěl bych vám vyprávět pověst o Šemíkovi. Je sice trochu pozměněná, ale doufám, že se vám bude líbit. 

To bylo takhle. V jedné stáji nedaleko Neumětel čekali hříbě. Pojednou klisna zneklidněla.

"Už to bude." řekl veterinář.

Tu se klisna začala "svíjet" v hrozných křečích. Deset lidí okolo ji nemohlo udržet. V tom se klisně začalo zvedat břicho a kůže se podélně roztrhla. Z otvoru vykouklo něco, co jen málo připomínalo hříbě. Raději nebudu popisovat tento výjev, protože by to u slabších povah mohlo zanechat negativní následky.

Všichni kolem se zděsili a majitel se rozhořčeně zeptal: "Co je to za příšerné hříbě, moje plnokrevná klisna, co jste to k ní připustili ?"

"Plnokrevného hřebce." Ozval se chovatel plnokrevného hřebce, který se rovněž zděsil, co klisna plnokrevníka mohla porodit.

Bylo jasné, že matka "hříběte" je mrtvá. Hříbě se mělo čile k světu, a tak se chovatelé rozhodli, že si ho ponechají. Avšak byl tu ještě jeden problém; jaké dát hříběti jméno. Všichni dlouho přemýšleli, ale na nic vhodného nepřišli. Na druhý den se ukázalo, že živit tohoto hladového potomka, nebude tak snadné, jak si všichni mysleli. Malé hříbátko žralo jak nezavřené. Za celý den spořádalo půl tuny ovsa a vypilo hektolitr vody. Chovatelé si "utáhli opasky" a smířili se s tím, že pro milého potomka budou muset shánět půl tuny ovsa a hektolitr vody.

Třetí den po narození byl zrovna úplněk. Chovatel Jan se rozhodl, že půjde o půlnoci hříběti dosypat oves do koryta. Vešel do stáje. Už od počátku se mu zdálo, že je ve stáji takový divný zápach. Přišel až doprostřed stáje. Vycítil, že je zde něco divného. Všichni koně byli jako mrtví. Leželi, ani se nepohnuli. Jan si však myslel, že jsou unavení. Celý den totiž na nich jezdili a cvičili je na závody.

Dnes byl opravdu perný den, pomyslel si Jan, když procházel na konec stáje okolo ležících koní. Zdálo se, že zápach je čím dál tím silnější. Směle vkročil do boxu ke hříběti, které nemělo jméno, a zůstal stát jako přimražený. Viděl před sebou ne hříbě, ale hrůzostrašnou dvoumetrovou příšeru. Byla otočena zády k Janovi. Rozklepal se strachy. Bylo to to nejstrašnější, co ve svém životě viděl. Upustil kbelík s ovsem, chtěl utíkat, ale nemohl, nohy měl jako ze železa. Podíval se na příšeru, která se k němu pomalu začala otáčet. To, co Jan viděl, se nedá ani popsat. Příšera si ho přeměřila svýma chladnýma, zelenýma očima, které najednou začaly měnit barvu a zbarvily se do ruda. Příšera natáhla svůj hnusný, dlouhý pařát vyrůstající ze zad a uchopila Jana. Ten se strachy nemohl ani hnout. Hrozivý výraz příšery a její odpornou tlamu, to bylo poslední, co Jan ve svém životě viděl.

Všichni se divili, že Jan nespal ve své posteli. Šli se proto za ním podívat do stáje. Našli však jen hříbě a něco, co jen vzdáleně připomínalo lidské zbytky. Pochovali Jana a doufali, že se to už více nestane. Velice se mýlili. Další úplněk se to opakovalo. Další také. A ty příští také.

Protože se hříbě proměňovalo na nepopsatelně ošklivou a velmi krvežíznivou nestvůru, dali mu zbývající chovatelé jméno Šemík a protože jedl Šemík lidi i nadále, řekli si chovatelé, že až bude Šemíkovi rok a den, tak ho zabijí, aby měli konečně od té příšery klid.

Když měl kýžený den nadejít, přivandroval do konírny mládenec. Představil se jako Horymír, a že hledá práci.

"Což o to, práce je tu dost," řekl chovatel, "ale víš - li, co se tu děje o úplňcích?"

"Nevím." řekl mladík.

Chovatel mu tedy všechno vypověděl.

"Aťsi, já se příšery nebojím a o práci, jak jste říkal, tu také není nouze.

Chovatel jen pokrčil rameny a ukázal mu, kde bude bydlet.

"Dám ti ještě jednu radu" řekl chovatel. "O úplňku nechoď do stáje za Šemíkem, skončil bys jako ti před tebou."

Horymír byl do práce jako ďas, a tak ho zbylí chovatelé vzali mezi sebe. Vše klapalo až do úplňku.

O půlnoci dostal Horymír takové nutkání, že se půjde na Šemíka podívat. Zvedl se a šel do stáje. Také cítil pach, který, jak se zdálo, přicházel od boxu, v němž byl Šemík. Vstoupil tam a zůstal strnule stát. Svýma hroznýma, zelenýma očima si ho prohlížel ten nejpodivnější tvor na Zeměkouli. Horymír necítil strach z tohoto tvora, dokonce se mu zdálo, že Šemík není zase tak strašný, jak chovatelé vyprávěli. V tom Šemíkovy chladné, zelené oči začaly měnit barvu, až se vybarvily do sněhově bílé. Horymír se potom Šemíka už nebál, věděl, že mu neublíží. Klidně nasypal Šemíkovi oves a šel spát. Ráno požádal chovatele, jestli by si mohl Šemíka odvést. Chovatelé se divili, když jim řekl, že byl o půlnoci ve stáji a že nasypal Šemíkovi ovsa, aniž by ho Šemík roztrhal. Ihned mu Šemíka vyvedli ze stájí a děkovali mu, že je zbavil toho hrozného zvířete.

Horymír se Šemíkem jel nejdříve do Neumětel za starým vědcem, který radil všem lidem a uzdravoval nemocné. Všichni si ho proto vážili. Dojel k jeho skromné chaloupce a zaklepal. Stařec ho pozval dál a řekl, že ví, co Horymíra trápí. Šemík útočí o půlnoci na vše, co se hýbe. Proto, chce - li tomu Horymír zamezit, musí jet přes celý světadíl až do Japonska. Tam roste ona vzácná bylina, která ho zbaví trápení. Šemík se po požití této byliny promění jen tehdy, bude - li si to Horymír přát.

Protože měl Horymír Šemíka nade všechno rád, vsedl na Šemíka a rozjel se do dalekých krajin.

Kam přijel, tam konal dobro, bránil utlačované a chudým rozdával své vědomosti a rady, které se naučil od starce z Neumětel. Pověst o Horymírovi se rozšířila jako blesk. Když dojel do Japonska a dal Šemíkovi onu zázračnou bylinu, cítil, jak se jejich duše spojily. Od tohoto okamžiku byl Šemík poslušný Horymírovi a snažil se vykonat vše, co si Horymír přál. Když dojel Horymír opět do Čech, viděl, jak se pověst o něm rozšířila. Vítali ho všude, kam přišel. Všude byl vzácný a vždy zvaný host.

Dojel do Neumětel a první, co spatřil byla prázdná pole. Dojel do vesnice a vidí, že je tu velmi málo lidí. Myslel si, že je zde epidemie moru, nebo jiná zákeřná nemoc. Zajel se proto zeptat vševědoucího starce, co se zde děje. Zaklepal a stařec ho zkroušeným hlasem pozval dál. Jen se Horymír objevil ve dveřích, stařec viditelně pookřál. Vřele Horymíra přivítal a po dlouhé cestě ho dobře pohostil. Když se Horymír dosyta najedl, vypověděl mu stařec, co postihlo jejich ves.

"Nedaleko odtud byl objeven stříbrný důl a všichni, co mohou, musejí pracovat v dole. Pole chátrají, nikdo neobdělává půdu, bude neúroda a jsem zvědav, jak přežijeme tuto zimu. A to všechno jenom kvůli chamtivým pánům nad námi. Chtějí stále víc a víc. Jejich nařízení je kruté. Všichni pod 70 let musíme těžit v dole od slunce východu až do jeho západu. Těžíme pouze jeden měsíc a už je třetina lidí, co pracovali v dole, nemocná. Prosím, a to nejen za sebe, Horymíre, pomoz nám od té ničivé roboty v dole. Jsi naše jediná a poslední naděje."

Horymír si vše pečlivě vyposlechl a rozhodl se, že pojede za pány na Vyšehrad. Poděkoval starci za pohoštění a slíbil, že se pokusí zpět vydobýt svobodu této i jiných vesnic, které se musí podílet na práci v dole. Rozloučil se se starcem a nasedl na Šemíka.

Oba vyrazili co nejrychleji k Vyšehradu. Když už byly vidět vyšehradské brány, Horymír trochu zvolnil, protože si pořádně promýšlel, co řekne před Panskou radou.

V tíživých myšlenkách tak dojel až k Vyšehradu. Projel vyšehradskou branou a zastavil se na nádvoří. Seskočil ze Šemíka a nechal ho odvést do stájí. Potom si to namířil rovnou do přijímacího sálu. Měl štěstí. Rada pánů zrovna zasedala.

Předstoupil před radu a žádal osvobození lidu ze stříbrného dolu. Tvrdě prosazoval lidská práva, a tak byl zatčen a předveden před soud. Soud rozhodl jednostranně. Rozsudek zněl: Horymír bude za urážku a pohrdání radou popraven. Bude popraven o příštím úplňku o půlnoci. Lidu se řekne, že skonal při závalu v dole. Soud Horymírovi ještě nabídl, že může být propuštěn, ale musí odvolat to, co před radou prosazoval. Horymír však nemohl. Nebyl zrádce. To by se nesměl v Čechách ani ukázat a jeho zbabělý čin by se rozšířil po světě. A šířil by se tak rychle jako zpráva o jeho dobru. Byl tedy uvržen do žaláře, kde měl počkat na popravu.

Když nadešla noc popravy, Horymír byl vyveden ze žaláře a postaven opět před soud. Zeptali se ho, jestli si to s odvoláním nerozmyslel.

"Ne" řekl Horymír "raději se dám popravit."

Dovedli ho tedy k šibenici a zeptali se ho, jestli nemá ještě nějaké přání. Horymír řekl, že by si přál, aby předvedli jeho koně a potom, aby ho uctili minutou ticha ještě za jeho života.

"Dobrá," řekl kat, "přiveďte koně."

Stalo se. Kůň byl přiveden před šibenici. Začala minuta ticha.

Tu se Horymír naklonil k Šemíkovi a zašeptal "Proměň se, prosím, a zachraň mne tak od jisté smrti."

Kůň zakýval hlavou a počal se proměňovat. Vojáci okolo, kteří drželi minutu ticha, nejdříve nevěděli, co si mají o rostoucím koni myslet. Když se však Šemík stal hroznou příšerou, která vypouštěla z nozder onen zvláštní pach, který u všech lidí, mimo Horymíra, budil děs a hrůzu, zůstali stát jako přikovaní. Hleděli bezmocně na sebe a chtěli začít utíkat. Ale jakmile se některý voják pohnul, byl vzápětí roztrhán na kusy. Všichni hleděli strnule na příšeru. Nikdo se neodvážil ani pohnout. Najednou se z příšery stal opět kůň. Horymír na něj vsedl a pobídl ho ke skoku. Kůň se vzepjal, rozeběhl se a přeskočil i s Horymírem hradby Vyšehradu. Vojáci neschopní nějakého činu se jen dívali, jak Šemík doskakuje za vyšehradský příkop a oba mizí někde v dálce směrem k Neumětelům.

Tento příběh má neslavný konec, protože Horymír v Neumětelích umírá na následky skoku z vyšehradských hradeb. Děkuji za pozorný poslech a doufám, že se vám můj ( i když pozměněný ) příběh líbil.

KONEC

Zpět