Anti - Adams page, aneb něco o Janu Adámkovi
Básně proti Janu Adámkovi - Autor : Michal Rolník
Toto je jen část básní, jež jsme uveřejnili, protože pět ódy na Jana Adámka může skoro každý, kdo s ním přijde do styku. (Pokud to vůbec ve zdraví přežije) Je sice pravda, že pochází ze slušné rodiny, ale on se jeví zcela jinak.
Nebezpečné hrátky Jana Adámka
- Bylo asi měsíc před koncem školního roku a my jsme měli odevzdat náš výtvor z oblasti elektroniky (byl to primitivní blikač). Všichni jsme se nahrnuli ke zkušebnímu zdroji a počali zkoušet naše výrobky. Já jsem měl vše vpořádku a tak jsem položil blikač na svoji lavici a šel jsem na záchod. Této chvíle budu do smrti litovat, protože, když jsem přišel, viděl jsem pouze následky. Adámek (později přezdívaný Skratman) připojil prý svůj blikač na zdroj a v té chvíli učebnou otřásla exploze. Integrovaný obvod létal vzduchem roztříštěný na mikrokousíčky se směsí elektrolitu z přepólovaného kondenzátoru. V tu chvíli jsem doběhl do učebny a viděl rozzuřený obličej zástupce ředitele a couvajícího Adámka.
- Další příhoda s Janem Adámkem se odehrála v téže učebně. Začala normální hodina výpočetní techniky (počítače PMD) a vše bylo dobré. Hodina skončila a Já s Mikim jsme se rozhodli zůstat a ještě něco dodělat. Honza si vzpomněl, že v šatně bude mít bundu a boty zamčené a tak jsem ho poprosil, jestli by mi nevzal i mé věci. S vrčením na mě vyštěkl, že si pro ně mám jít sám. Tak jsem vstal a vyběhl za ním. Miki na mě ještě volal, abych mu vzal jenom boty, že bundu nechá ve skříňce. Jak se atk vracím nahoru do prvního patra s rukama plnýma bot a ještě přehozenou bundu přes rameno, slyším jenom : "Ty vole, nech to, néééééé.". Okamžitě jsem urychlil svůj přesun a to tak, že jsem zakopl a rozplácl se na schodech jako žába. "Shitt!" Pomyslel jsem si. Posbíral jsem boty a vešel do učebny. Naskytl se mi neobvyklý pohled. Honza byl nalepen na zdi a Miki do něj bušil pěstmi. Podíval se na mě a řekl jen dvě slova : "Vypnul proud". V tu chvíli, jsem pustil boty, odhodil jsem bundu a s očima podlitýma krví jsem skočil mezi ně. Skoro jsem se neovládal. Roztrhl jsem je od sebe a zasyčel na Mikiho "Nech ho bejt!". Viditelně překvapen Honzu opravdu pustil. Pomohl jsem mu vstát, posadil jsem ho k počítači a řek, že tu bude tak dlouho, dokud neudělá to, co zničil. Ten den jsme všichni doma dostali nářez, že jsme přišli tak pozdě (asi v půl osmý). Pouze na vysvětlenou - u PMD se data mažou po vypnutí proudu a my jsme mohli tím pádem zahodit asi ty dvě hodiny úmorného bušení do klávesnice.